Ano, je to už pořádně dlouho, co jsem sepsala první část historie „jak jsme ke kavalírům přišli“. A protože jsem to slíbila a protože už je dávno všechno jinak, myslím, že je na čase sepsat pokračování …….

Zdá se, že jsme tenkrát byli kompletní, ale co čert nechtěl, ve smečce oné chovatelky, která mimochodem už dávno tou dobou , byla mou kamarádkou, se narodil úžasný TR psík. Obě jsme usoudily, že je ho škoda mít někde na gauči a nemusím podotýkat, že rozhodnutí bylo okamžité. Jenže jak to vysvětlit manželovi, kterému se už 3 psíci zdáli ažaž? Naštěstí už tou dobou, díky mé vášni pro kavalíry, a tak trochu i „nakažen“ nakonec svolil. Možná pomohlo i to, že náš poslední, BH psík Ionathan, nesdílí mé výstavní nadšení a vystavovat se zkrátka nechce a nebude. Po té, co mi úspěšně fouknul přímo z výstavního kruhu jsem to pochopila i já….

A tak jsme přivítali ve smečce TR pejska jménem Kornel. Kornýsek rostl přímo před očima a stalo se z něj kouzelné zvířátko. Také ne náhodou vyhrál v roce 2005 na Klubové výstavě v Kutné Hoře titul Nejkrásnější mladý pes. Bohužel jsem jeho výstavní kariéru musela na 2 roky odložit, neb jsme začali stavět domeček a na výstavy nezbýval ani čas, ani finance.

Osud tomu chtěl, že při mém každodenním surfování na kavalířích stránkách, jsem objevila inzerát, že se nabízí BT psík se zajímavým rodokmenem. A protože mi připadalo, že jezdit na výstavy jen s jedním pejskem je „přepych“, toto štěňátko bylo to, co jsem potřebovala. Domluvila jsem se s paní chovatelkou a při mých cestách za studiem do Prahy jsem se na něj byla několikrát podívat. Malé BT klubíčko mi okamžitě přirostlo k srdci a tak jsem neváhala, zamluvila jsem ho a složila zálohu, koupila malý pelíšek a granulky a vše co malé psí miminko potřebuje.  Doma ovšem o ničem neměli ani tušení. Jak to jen udělat, abych se po příjezdu nemusela stěhovat i s pejskem? Dostala jsem geniální nápad. Pejsek byl k odběru 11.11. a to bylo datum, které se mi hodilo. Protože oba moji kluci jsou Martinové a navíc Lucka se narodila 15.11., zrodil se mi v hlavě  plán, jak zařídit  1 dárek pro všechny. Tou dobou jsem zrovna měla i přednášky ve škole a tak jsem přijela domů  s „velkým překvapením“. Výrazy ve tvářích všech přítomných byly rozpačité, když si to ale malý nezbeda nakráčel do obýváku a s každým se přivítal, bylo jasné, že u nás má svoje místo napořád. Nanuk Sladká krása, jak se oficiálně jmenuje, je naším zlatíčkem. Je pravda, že jeho pošramocená a bázlivá povaha z dětství se ještě projevuje, ale troufám si říct, že už jsme „uběhli“ hezký kus cesty.

Kornel a Nuky od té doby tvořili nerozlučný pár. A podle toho to taky vypadalo. Kornýsek se vrátil zpět do dětství a  rozkousané boty, kytky i okousaný nábytek tomu nasvědčovaly. Jenže ouha! Malý čertík se pustil i do Kornýskových oušek. A tak se stalo to, co se stát muselo. Kornelova výstavní kariéra vzala opět za své, neb vystavovat kavalíra bez uší prostě nejde! Navíc se nám v péči našich dětí podařilo Kornela vykrmit tak, že už přestával vypadat jako kavalír. A opět zafungovalo to, v co pořád věřím – kavalíří soudržnost. Díky paní Míše Čermákové a jejím radám se nám z Kornela za 2,5 měsíce podařilo udělat zase psa a to takového, že ani sama Míša ho nepoznala. Od té doby se o krmení svých dalších dětí (což všichni naši kavalíři bezesporu jsou) starám sama a dohlížím především na to, aby jedli pouze ze svých misek. I když je to občas výkon přímo nadlidský….

No dobře, už nás bylo docela dost, ale co ten rubín? Nějak mi prostě v té naší barevnosti scházel. Tou dobou jsem dostala úžasnou nabídku od chovatelky z Německa a tak jsme přivítali malé RU klubíčko jménem Yellow. Manželovi bylo líto, že ostatní psíci ho respektují, mají rádi, ale raději se uchylují k nám, holkám. Yellísek byl od začátku jiný. Přicupital okamžitě k němu, začal mu kousat tašku a od té doby má i manžel konečně svého psa. Yellísek je od malička moc hodné a klidné stvoření, dnes je z něj kouzelný 10ti měsíční psík a už se těším, až se s ním budu moct pochlubit ve výstavních kruzích.

V tu dobu nám opět do života  zasáhl „pan Osud“ a tak se stalo, že jsem se poohlížela po BH holčičce. Ale buď byly všechny zamluvené, nebo prostě nebyly! Co dál? Pro naší Lucku jsem jí nutně potřebovala HNED. A protože jsem ji chtěla využít i do chovu, hledala jsem zajímavé zvířátko. Netrvalo dlouho a my jsme si od Šmejkalových ze Strak přivezli malou Charleenku. Jako jediná ženská ve smečce si už od malička dokáže kluky pěkně srovnat a svýma velkýma kukadlama musí okouzlit snad každého. Z jejího výrazu je cítit vznešený původ, má manýry filmové hvězdy a tak jí musíme někdy odpustit i její nechuť k focení. I Charleenka čeká na příležitost předvést se na výstavách.

A tím můj příběh končí… Nebo ne? Kdo pravidelně navštěvuje naše stránky poznal, že konec ještě nemůže být, že dlužím ještě kousek pokračování…...

 A tak se to stalo! Bylo vysloveno zaříkávadlo – už žádný pes – a mě se jej až do letošního jara dařilo úspěšně plnit. Jenže ouha! Znáte ten pocit, když se do něčeho zamilujete, ono je to na dosah ale vy to nemůžete mít, protože… ? No, tak to není můj případ. Moc děkuji chovatelce Heli Järvet za její laskavost a vstřícnost. I za nádherné BH klubíčko s honosným jménem Masterpiece (mistrovské dílo, veledílo). Pevně věřím, že svému jménu dostojí, neb už teď, ve svých 4 měsících, je velká osobnost. A jak vedla jeho cesta k nám?

Jezdila jsem na školení do Prahy a v mezičase „projížděla“ kavalíří stránky. Objevila jsem mě neznámou chovatelskou stanici až v dalekém Estonsku. Při prohlížení chovaných psíků jsem zjistila, že zrovna nabízejí štěňátko, ze stejné linie, jako je naše Charleen. Po měsíčním mailování a domlouvání jsem měla svého budoucího šampiona skoro na cestě. Chovatelčin manžel, který je profesorem na univerzitě a má pracovní přátele v Praze, se uvolil, že nebude malého pejska zbytečně vystavovat stresu v letadlovém zavazadlovém prostoru, a doprovodí ho na palubě letadla z Estonska do Prahy. Měl jen přání rezervace noclehu v hotelu blízko letiště. I to se mi podařilo v rozumné cenové relaci sehnat. Před odjezdem na další školení jsem si zajistila potřebný obnos a ze školení ještě “dolaďovala“ poslední detaily, abych předešla případnému nedorozumění. Ze školení jsem se vracela ve čtvrtek. Doma o mém posledním kroku opět neměl nikdo ani tušení, a to jsem musela po příjezdu manželovi o pejskovi říct, přesvědčit ho aby souhlasil a ještě navíc aby se mnou v sobotu jel na letiště. Myslím, že můj muž je velmi tolerantní a po 15 letech s mou maličkostí si troufám říct, že má snad i svatozář….. Nejenže sice zprvu ne moc nadšeně ale přece souhlasil, jel se mnou na letiště a neprotestoval, když jsme pana profesora vezli na rezervovaný hotel ale malého Montýska si oblíbil hned, stejně jako já.

Tak má moje dušička konečně pokoj, protože v tuto chvíli je naše smečka kompletní. Garik, Hasík a Jonáš si užívají bezstarostného stáří, Kornel s Nukym vyrostli a zklidnili se, Yellísek, Charleen a Monty si zase užívají rošťáren a všichni dohromady i pohybu, který jim naše zahrada nabízí. Žijí s námi jako členové rodiny a i když z nich třeba nemusí být králové výstavních kruhů, mají navždy svoje místo nejen mezi námi, ale jsou především šampiony v našich srdcích.